Německá cesta k zelené energetice: Historie a nová podpora v novém tisíciletí

Německo se v Evropě dlouhodobě pasuje do pozice lídra v oblasti rozvoje využívání obnovitelných zdrojů (OZE), zejména větrných a solárních elektráren. Německý ministr hospodářství Robert Habeck se nedávno nechal slyšet, že země letos bude pravděpodobně vyrábět z OZE již více než polovinu elektrické energie. Jaká byla prozatím cesta Německa k obnovitelné elektroenergetice, přiblíží tento seriál. V prvním díle se zaměříme na období před zavedením aukcí, které jsou aktuálně v Německu primárním nástrojem podpory těchto zdrojů.

Přechod k intenzivnějšímu využívání obnovitelných zdrojů má v Německu tradičně silnou podporu, která je historicky také spojena s protijaderným aktivismem. Německo aktuálně již z jaderných elektráren žádnou elektřinu nevyrábí, jelikož poslední tři bloky byly odpojeny letos na jaře. Ještě před havárií v japonské jaderné elektrárně Fukušima přitom Německo v jaderných zdrojích vyrábělo zhruba čtvrtinu elektrické energie.

Ačkoliv zásadnější rozvoj OZE zaznamenaly v Německu až na počátku tohoto tisíciletí, historie Energiewende, tedy transformace tamní energetiky, sahá ještě několik desetiletí do 20. století.

Počátky Energiewende

Přestože se pojem Energiewende, který zastřešuje celkový přerod německé energetiky, nejen sektor výroby elektřiny, rozšířil do povědomí širší veřejnosti až během vlády bývalé kancléřky Merkelové, jeho historie je delší. Podle serveru Energy Transition, jehož anglický název odpovídá německému termínu Energiewende, se počátky německé obnovitelné energetiky datují do 70. let minulého století.

Snaha o přechod od jaderných k obnovitelným zdrojům má v Německu kořeny u environmentálních hnutí, která se snažila poukázat na alternativu k jaderné energetice a fosilním palivům. Kromě negativního dopadu fosilních paliv na přírodní prostředí v podobě těžby a emisí z jejich spalování přispěly k větší snaze hledat alternativní zdroje rovněž ropné krize ze 70. let. U jaderné energetiky byly jedním z faktorů, které podpořily vznik protijaderných hnutí, i probíhající studená válka a jaderné zbrojení.

Samotný termín Energiewende spatřil podle serveru Energy Transition světlo světa ve studii německého Institutu pro aplikovanou ekologii z roku 1980. Kromě přechodu k alternativním zdrojům studie kladla rovněž důraz na efektivitu využívání energie a možnost ekonomického růstu i bez růstu spotřeby energie. O to svědčí i podtitul jejího knižního vydání z roku 1982 "růst a prosperita bez ropy a uranu".

"V době psaní v roce 1980 byly důležitými faktory jak ropná krize, tak probíhající studená válka, dovoz sovětského plynu byl problematický, takže naše práce byla více omezena na zkoumání postupného vyřazování uhlí a zkoumala pouze částečné (zhruba 50%) vyřazení," komentoval v roce 2013 okolnosti vzniku studie jeden z jejích autorů Florentin Krause.

O delší historii Energiewende vypovídají i první průkopníci z minulého století. Jedním z nich byl například Wolf von Fabeck, který podle serveru napomohl prosadit první formu podpory solárních elektráren skrz výkupní ceny ke konci 80. let ve svém rodném městě Cáchy. Jedním z podnětů pro jeho činnost byl i dopad kyselých dešťů na tamní lesy, jelikož tehdejší uhelné zdroje, a to nejen v Německu, nebyly ve srovnání s dnešními moderními či modernizovanými elektrárnami ani zdaleka tak ekologizovány.

První kompenzace nákladů

Publikace studie Energiewende v roce 1980 sice nevedla k okamžitým změnám, ty na sebe nicméně nenechaly čekat příliš dlouho. Zvyšování efektivity využívání energie sice probíhalo již od ropných krizí z let 1973 a 1979, rozvoj obnovitelných zdrojů neprobíhal nijak intenzivně. To se týkalo především fotovoltaických elektráren, které byly vzhledem k velmi vysokým výrobním nákladům využívány primárně ve vesmíru či velmi vzdálených oblastech bez přístupu k elektrizační soustavě pro napájení velmi malých odběrů.

V případě fotovoltaických elektráren podporu zdrojů nastartovaly v 80. letech lokální energetiky ve třech německých městech, včetně zmiňovaných Cách. Takzvané plné kompenzace nákladů byly předchůdci dnes známých systémů výkupních cen, které rovněž pomohly rozšířit do celého Německa.

Tento nápad nicméně nepřišel z Německa, kdy se Cáchy podle serveru Energy Transition inspirovaly podobným systémem ve dvou švýcarských městech a v americkém státě Kalifornie, který je v USA rovněž průkopníkem ve využívání fotovoltaiky, podobně jako v Evropě Německo. Kromě Cách se v Německu jednalo o města Freising a Hammelburg, které Cáchy v zavádění podpory předstihly. Jednou z klíčových postav v Hammelburg byl Hans-Josef Fell, který se později stal rovněž jedním z klíčových architektů přelomového zákona o obnovitelných zdrojích z roku 2000 (EEG 2000).

Druhý dech v třetím tisíciletí

Ještě ke konci 20. století Německo zavedlo vůbec první národní systém podpory obnovitelných zdrojů skrz výkupní ceny, konkrétně v roce 1991. Fotovoltaika vzhledem k velmi vysokým nákladům stále nehrála žádnou významnou roli, nicméně garantované výkupní ceny již tehdy nastartovaly výstavbu větrných elektráren. Zlom v Energiewende však přišel až se zmiňovaným zákonem z roku 2000.

Cestu rychlejšímu rozvoji OZE v Německu také otevřelo rozhodnutí Evropského soudního dvora, podle kterého není systém výkupních cen nelegální státní podporou. Ačkoliv se tento spor týkal původního systému výkupních cen z roku 1991, a ne zákona EEG 2000, podle serveru Energy Transition bylo rozhodnutí soudu spojováno i s ním, díky čemuž zákon již nebyl nijak významně napadán až do roku 2012, kdy se orgány Evropské unie začaly zajímat o výjimky pro německý průmysl z placení příspěvků na podporu OZE.

Německý zákon EEG z roku 2000 zavedl podporu pro různé typy technologií v závislosti na velikosti zdrojů v podobě výkupních cen po dobu 20 let, aby byla zaručena jejich návratnost. Výkupní ceny pro nové zdroje poté každoročně klesaly, aby byl zajištěn tlak na snižování ceny ze strany jejich výrobců. Hlavním rozdílem oproti původnímu systému z 90. let tak bylo zohlednění reálných nákladů na výstavbu OZE.

Německý zákon EEG si od svého prvního zavedení prošel řadou změn, zejména ve svých úpravách v letech 2004 a 2009. V roce 2004 byla upravena podpora pro střešní solární elektrárny, které tak místo investiční dotace získaly nárok na podporu formou výkupních cen. V roce 2009 zákon upravila tehdejší vládnoucí koalice, jejíž někteří členové cítili potřebu přiblížit provoz OZE blíže trhu. V případě větrných elektráren tak sílil tlak na to, aby provozovatelé prodávali svou výrobu přímo na trhu a jejich vyšší výrobní náklady byly kompenzovány skrz bonus.

Spory s EU ohledně veřejné podpory

V roce 2016 poté prvoinstanční soud EU shledal, že se v případě německého systému jedná o státní podporu, která musí být notifikována u Evropské komise. Po řadě jednání mezi zástupci německé spolkové vlády a zástupci EU došlo k dohodě, díky které nemusel být zákon EEG z roku 2012 reformován. Soudní dvůr EU sice uvedl, že Německo nemá právo odmítnout vyjednávat s EU, nicméně tamní systém výkupních cen byl shledán jako přípustná podpora, jelikož sama EU a její členské státy mají stanoveny cíle v oblasti využívání obnovitelných zdrojů.

Další milník v německé cestě za obnovitelnou energetikou představuje přechod k systému aukcí, kdy byly fixní výkupní ceny zachovány pouze pro zdroje s instalovaným výkonem do 750 kW.