Větší využívání šrotu, stavebního odpadu i důkladnější recyklace plastů mají Česku srazit emise
Opětovné využívání spousty materiálů od betonu po hliník má pomoci Česku. Studie Institutu cirkulární ekonomiky upozorňuje na to, že vedle nákladných investic existují i levnější cesty, jak snižovat emise.
Cirkulární řešení umožní do roku 2050 snížit ekvivalent emisí oxidu uhličitého v klíčových průmyslových sektorech v Evropské unii až o 65 procent, tvrdí studie Institutu cirkulární ekonomiky (INCIEN). Zároveň prý ušetří až 30 procent investičních i energetických nákladů oproti scénáři založenému na zavedení nových procesních technologií.
„Cirkulární ekonomika se jeví jako nákladově efektivnější dílčí cesta k dekarbonizaci, protože opatření jsou méně finančně náročná ve srovnání s alternativami. Nástroje i prostředky k jejich realizaci jsou v zásadě k dispozici již dnes,“ říká Benjamin Hague, vedoucí výzkumu INCIEN. Studie upozorňuje na to, že emise skleníkových plynů z českého průmyslu včetně využití energie sice klesly od roku 1990 o 60 procent, ale emise spojené s průmyslovými procesy a využitím výrobků klesly pouze o 10 procent.
Šrot by měl zůstat doma
Cirkulární opatření snižují emise CO2 z průmyslových materiálů jejich recyklací či opětovným využitím, výměnou za nízkoemisní materiály, snížením spotřeby nebo cirkulárními obchodními modely, jako jsou sdílení či modulární design. INCIEN se zaměřil na čtyři emisně a energeticky nejnáročnější materiály v těžkém průmyslu: ocel, cement, plasty a hliník. Ty představují přibližně 65 procent celkových průmyslových emisí.
Výroba oceli a železa je z pohledu dekarbonizace průmyslu zásadní, protože se podílí z pěti procent na celkových emisích skleníkových plynů v EU. V současné době je intenzita emisí z českých oceláren výrazně vyšší, než je průměr EU, což je dáno dominantním podílem primární výroby.
Česko je také historicky čistým vývozcem ocelového šrotu. Ročně ho exportujeme přes dva miliony tun. To podle studie naznačuje příležitost k dekarbonizaci prostřednictvím přechodu na výrobu převážně založenou na šrotu.
Dvě největší ocelárny v Česku – Liberty Ostrava a Třinecké železárny – už investují do elektrických obloukových pecí. Podle webu Ocelářské unie hodlají Třinecké železárny v rámci svého dekarbonizačního plánu do roku 2030 prostřednictvím budoucí elektrické obloukové pece zajistit polovinu své výroby.
Liberty Ostrava připravuje transformaci směrem k výrobě „zelené oceli“ a dosažení uhlíkové neutrality do roku 2030, tvrdí vedoucí pro komunikaci a vnější vztahy Barbora Černá Dvořáková. Spočívá hlavně v modernizaci ocelárny za 8,6 miliardy korun. Současné tandemové pece společnost nahradí během roku 2025 dvěma hybridními elektrickými pecemi, které firmě umožní využívat vyššího podílu šrotu než dosud. Omezí tím závislost na dovážených surovinách, jako je železná ruda a uhlí.
„Abychom potenciál této nové technologie mohli využít naplno a podíl šrotu zvýšit na 70, případně 100 procent, budeme potřebovat více energie, která nyní není k dispozici. Proto zároveň připravujeme výstavbu připojení k síti vysokého napětí,“ sdělila Černá Dvořáková. Na transformační projekty žádá Liberty Ostrava podporu z Modernizačního fondu EU a Státního fondu životního prostředí.
Průmyslu chybí návod, jak postupovat
Také výroba cementu je v kontextu dekarbonizace českého průmyslu klíčová. Na národních emisích CO2 se podílí přibližně 2,5 procenta. Zatímco cement tvoří v průměru pouze 14 procent hmotnosti betonu, představuje 95 procent jeho uhlíkové stopy. Přibližně dvě třetiny těchto emisí jsou spojeny s výrobou slínku, který je hlavní složkou cementu.
Klíčem je podle studie nahrazení slínku betonovým prachem ze stavebních a demoličních odpadů, snížení poměru cementu k betonu v betonových směsích a nižší spotřeba betonu při navrhování a výstavbě budov. Pilotně se testují i různé nízkouhlíkové receptury cementu.
Podle Svazu výrobců cementu ČR místní cementárny mají jeden z nejvíce dekarbonizovaných energetických mixů v evropském cementářském průmyslu. Myslí si to i Roman Snop, viceprezident Asociace pro využití energetických produktů a viceprezident Evropské asociace pro produkty vznikající spalováním uhlí (ECOBA). „Celá naše aktivita v tomto ohledu trvá už dvanáct let. Jsme jedni z mála, kteří jsou na tuto situaci dobře připraveni,“ tvrdí Snop.
Podle něj chybí návod, jak má průmysl postupovat. Proto se jej asociace chystá v příštím roce předložit ministerstvu životního prostředí a ministerstvu průmyslu a obchodu. „Chceme spolupracovat na přípravě státní koncepce oběhové ekonomiky pro alternativní stavební materiály. Vzniká proto taková kuchařka, jak zacházet s antropogenními materiály (na jejich vzniku se podílel člověk, pozn. aut.). Jsou to výhodné suroviny, protože zvyšují kvalitu stavebních produktů, prodlužují životnost a jsou velice nízkouhlíkové,“ uvádí Snop.
Plastů se vysbírá spousta, ale recyklace hapruje
Cirkulární příležitosti ke snížení emisí CO2 v chemickém průmyslu se týkají především plastů. Emise na tunu recyklovaných plastů jsou podle INCIEN už nyní v průměru o 80 až 85 procent nižší než u primárních plastů, což představuje obrovský potenciál pro dekarbonizaci. V současné době se však v EU recykluje pouze 15 procent plastového odpadu.
V jednom scénáři pro dosažení uhlíkové neutrality by cirkulární ekonomika mohla do roku 2050 zajistit více než 80 procent požadovaného snížení emisí z výroby plastů, a to kombinací snížení poptávky, mechanické recyklace, rozšířené chemické recyklace a produkce plastů na bázi biologických materiálů využívajících udržitelné zdroje biomasy.
Ačkoli se plastového odpadu vysbírá hodně (přibližně 75 procent v roce 2020 pro plastové obaly), hlavními překážkami zůstávají vysoký podíl skládkování, slabá recyklační infrastruktura a neexistence zálohování PET lahví. Až v Česku v roce 2030 skončí skládkování, hrozí, že se plasty budou ve velkém pálit, což by přispívalo ke zvyšování emisí.
Ekodesign se dostane do zákonů
Scénář sdružení European Aluminium naznačuje, že zvýšení podílu recyklovaného hliníku na spotřebě v EU na 50 procent do roku 2050 by eliminovalo téměř 50 procent emisí spojených se spotřebou hliníku v EU. Česko ale v recyklaci hliníkových nápojových plechovek výrazně zaostává, v roce 2019 dosáhla pouze 22 procent míry recyklace. I v tomto případě by podle studie INCIEN mohlo pomoci zavedení systému zálohování obalů.
Zmíněné materiály spotřebovávají především dva segmenty, stavebnictví a automobilový průmysl. Navýšením energetické účinnosti budov a postupnou dekarbonizací energetického mixu lze očekávat postupné snížení provozních emisí budov. Naopak takzvané „zabudované emise“ se stanou hlavní složkou celkové uhlíkové stopy budov už v průběhu příštích 10 až 15 let, a to v souvislosti s používáním vysoce energeticky náročných materiálů, jako je ocel či cement.
Zástupci INCIEN jsou přesvědčeni, že Česku chybí podrobná „roadmapa“ pro dekarbonizaci průmyslu. Navíc se zabývá cirkulární ekonomikou především v kontextu efektivního nakládání se zdroji a odpady, nikoli ve spojení se zmírněním změny klimatu. Požadavky na tato opatření se přitom brzy stanou součástí legislativy EU a členských států.
„Od roku 2024 bude muset zpracovatelský průmysl postupně splňovat požadavky nového nařízení EU o ekodesignu udržitelných výrobků. Připravují se také požadavky ve stavebnictví se zaměřením na celoživotní emise budov, včetně těch zabudovaných v materiálech, uvádí Hague.
Převzato z internetového portálu EkoNews.cz, webu o byznyse a udržitelnosti.
Mohlo by vás zajímat:
Dobrý den,
Green deal je stárnoucí umírající kůň, je třeba najít nového. Cirkulární ekonomika a případně decentrální ekonomika už nějakou dobu znějí dobře, to jsou nové slibné koně budoucnosti.
Do háje, výkupy kovů a jejich recyklace běží už tisíce let velmi efektivně. Už od počátků doby bronzové si lidé sakra dobře uvědomují, že zpracovaný kov je velmi cenný. Už v bibli ve starém zákoně se bohatství prvního chrámu vypočítávalo v měděných předmětech. Lidé už tisíce let recyklují kovy velice důsledně. Mrhat s kovy začalo lidstvo někdy od dob, kdy se z kovu začaly dělat masivně střely a kovové bojové lodě co když se potopí tak je není jak vyzvednout a zrecyklovat. Jinak se kovy velmi důsledně recyklovaly, recyklují a recyklovat budou.
Velké české hutní firmy chcíply, dnes tu máme jen zlomek toho co v minulosti. Tak se holt těžiště hutictví přesunulo jinam a jsme čistí dovozci hutních materiálů a tím pádem vývozci šrotu. No a? Jaký je celkový rozdíl, jestli se vysbíraný šrot přetaví v ČR, nebo za hranicema?
S vytěžením dostupných dolů a dosažením (politicko-sociálních) limitů ať už v uhlí, nebo v železné rudě, se prostě musí evropské hutnictví celkově postupně přeorientovat na převážně recyklační technologie. Ale spojovat to se zeleným náboženstvím je nesmysl. Teda pletu se, má to přesné racionální jádro - Evropské blízké budoucí dotační programy a fondy, dotační penězotoky je potřeba nasměrovat tím správným směrem...
Jo plasty je jiná písnička. Zatím je většinově furt levnější vyrábět nové plasty, než recyklovat. Nicméně i v tomto je EU na špici. Drtivá většina světového plastového bordelu teče do moří (a tím do životního prostředí) z Číny, Indonésie, Filipín, Thajska, Vietnamu, Indie a Afriky. Ale bububu a pouštění žilou se děje v EU a (možná, nežiju tam tak těžko mohu posoudit) v USA.
Ten článek je prostě jen lobbystický nátlak s energetikou nesouvisející. Viz ostatně podpis článku (cituji) Převzato z internetového portálu EkoNews.cz, webu o byznyse a udržitelnosti (konec citace). Vlastně související, energetika je dnes jako obor je mrtvá, vládnou ji tihle lobbysti a politici.
+1
Ve východních zemích EU se odpad nemusí třídit. Třídí pouze ten, kdo chce. Zákon buď chybí nebo není vymahatelný. Třídit nebo krást kovy je možnost snadného výdělku. Třídit stavební suť je neekonomické. V obci musí občané platit za suť dovezenou do sběrného dvoru, pokud je roční množství na jednu domácnost vyšší než cca 500 kg. V malých obcích chybí pobočka sběrného dvoru, kde by se suť mohla ukládat. Stavební suť končí na polních cestách, na okrajích lesů a polí, obce se tomu nebrání, ba naopak tomu mlčky přihlížejí. Odpad, který není ve sběrném dvoře, nezatěžuje obecní pokladnu. Mluvím z vlastní zkušenosti, obec, kde bydlím, se roky brání zřízení pobočky sběrného dvoru pro sběr suti v satelitních místních částech obce. Je ekologické vozit mnoho kilometrů osobními auty po troškách suť do vzdálených sběrných dvorů, nebo zřídit pobočku sběrného dvoru v místě výskytu odpadu stavební suti?
Komentáře v diskuzi mohou pouze přihlášení uživatelé. Pokud ještě účet nemáte, je možné si jej vytvořit na stránce registrace. Pokud již účet máte, přihlaste se do něj níže.
V uživatelské sekci pak můžete najít poslední vaše komentáře.
Přihlásit se