Emisní povolenka a uhlíkové clo, dvě zbraně EU v boji se skleníkovými plyny

V roce 2005 zavedla Evropská unie poplatky za znečišťování ovzduší s cílem omezit emise skleníkových plynů. Od té doby se systém emisních povolenek vyvíjí a rozšiřuje na další sektory.

Systém emisních povolenek (tak zvaný ETS), který je součástí balíčku opatření Fit for 55, byl zpočátku zaměřen především na průmysl (elektrárny, ropné rafinérie, železárny, cementárny, koksovny).  Povolenku za každou vypuštěnou tunu CO2 si muselo podle údajů EU zakoupit již více jak deset tisíc podniků.

Tato povinnost má firmy motivovat k tomu, aby emise snižovaly. Celkem je do systému zahrnuto podle zprávy Evropské komise za rok 2021 zhruba 36 procent emisí skleníkových plynů produkovaných v Evropské unii.

Postupně však tempo snižování emisí přestalo stačit a evropské státy se dohodly na ambicioznějších klimatických cílech. EU proto přistoupila jak k přísnějším emisním stropům, tak k omezenějšímu přidělování povolenek zdarma a hlavně rozšíření na další sektory. A to jak ve větší míře na leteckou dopravu, námořní dopravu či na spalovny komunálního odpadu, tak od roku 2027 na silniční dopravu a budovy.

Emisní strop si přitom můžeme představit jako maximální množství emisí, jež mohou regulované subjekty vypustit. Odpovídá tak množství vydaných povolenek. To se se každoročně snižuje, aby bylo zajištěno plnění cíle EU v oblasti snižování emisí. Pro představu, zatímco v roce 2005 bylo vydáno 2,5 miliardy emisních povolenek, letos je to zhruba o jednu miliardu méně. Pokles se přitom podle plánu EU počínaje příštím rokem ještě zrychlí.

Jak se vyvíjela cena povolenky

Zásadní přitom je cena emisní povolenky. Ta se odvíjí od jejího obchodování, tedy od nabídky a poptávky po nich. Cena postupně s různými výkyvy rostla na dnešních zhruba 90 euro za tunu ekvivalentu oxidu uhličitého.

V prvních letech však byla její cena nízká a podniky netlačila do změny. Proto EU přišla s tak zvaným systémem tržní rezervy, do které 24 procent povolenek odčerpala. Nyní byla v rámci poslední reformy celého systému její platnost prodloužena až do roku 2030.

Nyní už je cena povolenky tak vysoká, že činí například uhelné elektrárny v brzké době nekonkurenceschopnými. Podobný dopad bude mít systém emisních povolenek i na další průmyslové výroby, které patří k těm největším znečišťovatelům.

Tyto dopady jsou ale postupné a nepřichází najednou. Řadě podniků povolenky byly a nadále jsou přidělovány zdarma, a to proto, aby nepřesunuly výrobu do zemí s mírnějšími pravidly ochrany ovzduší anebo nezkrachovaly pod vlivem levnější konkurence.

I s tím však evropský systém počítá, a proto bude zavedeno tak zvané uhlíkové clo. Nejde o clo v pravém slova smyslu, ale o systém vyrovnávání uhlíku na hranicích (tak zvaný CBAM, carbon border adjustment mechanism). Cílem je zatížit výrobky, které se do Evropy dováží ze zemí s méně ambiciózními klimatickými cíli a které tak jsou v konkurenční výhodě vůči produktům z Evropské unie.

Takže zatímco na jedno straně bude klesat množství povolenek poskytovaných evropským podnikům zdarma (na nulu v roce 2034), na straně druhé bude postupně na další a další obory zaváděno uhlíkové clo. První na řadě, od roku 2026 bude šest komodit, jako je ocel, hliník, vodík, cement, elektřina a hnojiva. Už od roku 2024 ale budou muset firmy o těchto dovážených komoditách reportovat.

Povolenky i na lodě, budovy, silnice

Pod regulační systém povolenek spadá navíc stále větší počet oborů. Počínaje příštím rokem bude platit (s postupným náběhem) i na námořní dopravu a stejně tak na emise ze spaloven komunálního odpadu.

Úpravy se dočkala i letecká doprava. Zde byla většina povolenek zatím společnostem přidělována zdarma, což má do roku 2026 skončit. Zatím se však systém emisních povolenek stále týká jen letů v rámci Evropského hospodářského prostoru. Ale i na mezinárodní úrovni probíhají jednání, jak snižovat emise i u letů mimo Evropu.

Koncem loňského roku EU dále schválila rozšíření systému emisních povolenek na budovy a silniční dopravu, tzv ETS 2. Ten má přitom fungovat odděleně od prvního systému a cena povolenky by podle prvních informací měla být zhruba poloviční, kolem 45 eur za tunu oxidu uhličitého.

Emise skleníkových plynů v těchto sektorech mají do roku 2030 klesnout o alespoň 43 procent (ve srovnání s rokem 2005). Podle propočtů by tak při této ceně měli například motoristé připlatit za litr benzínu 2,5 koruny.

Povolenky nejsou EU specialita

Emisní povolenky, jak jejich kritici někdy uvádí, nejsou přitom jen evropská specialita. Dnes už jsou tyto systémy rozšířeny i v jiných částech světa. Podobné systémy jako je EU ETS fungují také v Austrálii, na Novém Zélandě či v některých provinciích Kanady. K těm nejvíce důvěryhodným a respektovaným patří ale kromě evropského britský systém či dva americké funkční systémy (v Kalifornii a RGGI ve státech jako Delaware, Maine či Connecticut).

Možná překvapivě zavedla emisní povolenky od roku 2013 pro některá města i Čína, od roku 2021 celonárodně. Od té doby jde o největší povolenkový systém na světě, který zahrnuje zhruba třicet procent čínských emisí.

Některé země pak zpoplatňují emise skleníkových plynů s pomocí uhlíkové daně. Na celém světě funguje systémů zpoplatňujících různým způsobem emise zhruba šedesát.

Převzato z internetového portálu EkoNews.cz, webu o byznyse a udržitelnosti.